pieta památník pardubice
pieta památník pardubice zeď
pieta památník pardubice cesta
pieta památník pardubice expozice cesta
pieta památník pardubice cesta expozice
pieta památník pardubice cesta expozice
pieta památník pardubice cesta zeď
pieta památník pardubice cesta expozice

PROJEKTY

logo m2au

O NÁS

Památník popraveným Zámeček

 

Pardubice

2017

1315 m2

soutěžní návrh

team: Norbert Obršál, Jan Kubát, Linda Boušková

Důležitým aspektem návrhu je cesta a pocity s ní související. Její počátek a konec. Vývoj a změna úhlu pohledu. Objekt je koncentrován do jednoho bodu kolem původního památníku a nachází se v něm interiérové expozice se zázemím. Okolní areál je potom scelen do lesoparku, který slouží jako vstupní předprostor expozice a zároveň civilní součást sousedství.

 

Mezi jednou zdí.

Ve směru chůze krátce po vstupu nabídne letmý pohled na samotný památník. Ubíhající zaoblené zdi ovšem lákají pokračovat dál po svažité cestě dolů. Bez jistého cíle. Tato část cesty pomůže návštěvníkům v uklidnění, připravením se na vstřebání expozice. Chodba protne vstupní prostor s recepcí a pokračuje do šera dál. Postupně mění tvar a rozšiřuje se do auditoria. Auditorium zde funguje jako první nemilosrdný střet s historickou tragédií. Návštěvník získá představu o události. Shlédne film, dobové fotografie, může probíhat beseda s pamětníky, s historiky. Následně si ještě zcela nevědomky vybere, zda nastoupí cestu obětí, podél levé stěny, nebo cestu agresorů, podél pravé stěny. Cesty jsou si podobné, sdílí společná zastavení. Pravá cesta agresorů je kratší, zdánlivě jednodušší. Levá cesta obětí se snaží jít cestou obtížnější, delší.

 

Obývací pokoj.

První expozice konfrontuje návštěvníka s kontextem událostí. Co jim předcházelo, co k nim vedlo. Dovoluje nám nahlédnout do rodinného života jak agresorů, tak obětí. Abstrahujeme rodný dům a pocit bezpečí s ním související na sofu s čtecí lampou a na knihovnu, která je součástí zdi. Knihovna obsahuje knihy, spisy, fotografie, rádio a další artefakty, které formovaly obě strany konfliktu. Obě na první pohled identické části expozice jsou odděleny ostrým sloupem, na kterým leží celou svou vahou strop. Sofy jsou orientovány zády k sobě coby symbol neochoty komunikovat a ostrá hrana sloupu na nimi je toho nepříjemnou připomínkou. Prostor je nasvětlen rozptýleným světlem pronikajícím světlíkem podél zdí.

 

Pracovna.

Odtud vede cesta pouze k ostře ozářenému stolu, na který padá jasné světlo. Ten se nachází uprostřed mezi dvěma zdmi a jsou u něj připraveny dvě židle, každá na opačné straně. Na stole se nacházejí fragmenty denní pracovní rutiny policejních důstojníků a artefakty, které prozrazují, že se nejedná o obyčejný stůl.

U stolu se cesty obětí a agresorů protínají. Společně k němu usedají. Nikoli však proto, aby došli konsenzu. Oběť neusedá dobrovolně.

 

Tma.

Oči ozářené prudkým světlem předchozí expozice si nerady zvykají na tmu. Strach a podvědomé hledání východu. Přirozené místo, kam utéci před nepříjemnou pravdou. V cestě však brání mříže, stély symbolizující konkrétní osudy lidí, zločinců i jejich obětí. Jejich životy pomalu upadají v zapomnění, jejich příběhy však nikoli, vepisují se zpět do zdí pro další generace. A tak pravá stěna, stěna, ve které mizí stély agresorů, končí po krátké cestě na ose střelby, která zde ukončila 194 životů. Levá zeď plynule pokračuje dále, jemně, avšak pevně obepíná památník a chrání památku lidí, kteří zde položili svůj život. Návštěvník si mezi nimi najde cestu a pokračuje dále. Cesta začíná stoupat, strop expozice zmizí a nad hlavou se otevře širá obloha.

 

Světlo.

Intimní uzavřený prostor nyní vidí ve zcela jiné perspektivě, než když do něj nahlédnul poprvé. O pár kroků blíže památníku, přitom zcela jinak. Chápe pohnutky, chápe chyby. Chápe odpovědnost a potřebu chránit lidské hodnoty. Oválný prostor památníku je věnován lidem, kteří zde položili v roce 1942 život. Jejich památku připomíná 194 malých jmenovitých křížů vetknutých do zdi. Navždy spjatých s místem. V prostoru odpočívají také dva žulové bloky s urnami obětí. Prostor je izolovaný, s okolním světem ho pojí pouze nebe a koruny borovic rostoucích na písečném přesypu. Borovice jsou symbolem bezčasí, byly tu před tragédií a zůstaly tu i nyní jako němí svědci.

 

Po opuštění vlastního pietního prostoru směřují zdi kroky návštěvníka do poslední části expozice. Ta je situována v prostoru borového háje na východ od památníku, který se zde spojuje do souvislého pásu kopírujícího původní písečný přesyp. Expozice pojednává o konkrétních krocích lidstva ve snaze předejít podobným událostem. Jednotlivé výňatky ze Ženevských konvencí jsou vystaveny na železných deskách, které pomalu korodují a připomínají tak potřebu pečovat o vzpomínky na podobné tragédie, aby jim bylo možné předejít. Tato expozice je umístěná do veřejného prostoru, tak, aby byla součástí běžného života.

Památník je tvořen jedinou železobetonovou stěnou – spirálou, jež se zařezává do písečné duny, vymezuje pietu v lesoparku a chrání vnitřní památku obětí.  Provozní části památníku jsou součástí rozšířené stěny u vstupu. Beton sceluje ideu do jediného objektu.

KONTAKT

v Brně    ~     2018